Mladý a talentovaný Vladimir Koldaev si za svou kariéru vyzkoušel roli kaskadéra, autora své knihy o parkourovém skákání a také majitele parkourové značky Skillz. Mimoto se účastnil soutěže Československo má talent, různých TV shows a soutěží. Chceš vědět, jak to tenhle týpek dokázal? Tak čti dál nejen o téhle neskutečné cestě, ale taky o české parkourové scéně.
Řekni nám něco o sobě pro ty, kteří tě ještě neznají
Jmenuji si Vladimir Koldaev, ale všichni mě znají spíše pod přezdívkou Vova, což je z ruštiny zkráceně Vladimir. Pocházím z malého industriálního města v Rusku, Nevinnomyssku, ale od roku 2012 žiji v Praze. V minulosti jsem se v roli kaskadéra zúčastnil natáčení několika filmů a seriálů, například Lovci a oběti, Specialisté a Zoo keeper’s wife. Nyní se zaměřuju na organizaci vystoupení, workshopů a letních parkourových táborů „SKILLZ“, které jsou určené pro všechny, kteří se ode mě chtějí naučit správný postup tréninku freerunu a parkouru a překonávání strachu při práci se svým tělem.
Kdy jsi s parkourem začal?
Vše to začalo, už když jsem byl ještě dítě. Nenechal jsem na pokoji jediný strom, plot, střechu, … vlastně všechno, na co jsem mohl vylézt, pro mě byla výzva. V té době jsem ještě ani nevěděl, že něco jako parkour a freerun existuje. Později jsem začal dělat gymnastiku, které jsem se dlouhodobě věnoval.
Dalo by se říct, že s parkourem jsem naplno začal v roce 2008, kdy to byl vyloženě trend. Každý měl v mobilu nějaká videa, mezi kterými bylo i pár parkourových. Mě jako akrobata nenapadlo nic jiného než po tréninku gymnastiky začít tyto šílené kousky zkoušet. Trénoval jsem 3 hodiny denně 5krát do týdne. Tělocvična pro mě byla obrovskou výhodou, protože na začátek je rozhodně lepší skákat na žíněnkách než na tvrdé zemi.
Disciplína, kterou dělám, se jmenuje freerunning, což je spojení akrobacie a parkouru v jednom. Samotný parkour je totiž jen překonávání překážek, jehož cílem je dostat se z bodu A do bodu B. Hodně lidí se ve významu slova parkour plete.
Co považuješ za své největší úspěchy?
Úspěchů bylo za moji kariéru nespočet. Kdybych to měl shrnout, tak za mé největší úspěchy považuji účast na mezinárodních soutěžích a v Československo má talent se skupinou Urban Sense. Dalším úspěchem bylo založení vlastní parkourové značky „Skillz“ a napsání knihy. Ale, abych byl upřímný, celá moje cesta je pro mě neskutečný úspěch a jsem vděčný všem, co mě podporují. Věřím, že toho můžu ještě hodně ukázat a každým dnem posouvat svoje dovednosti o kus dál.
Jaký je nejšílenější skok tvého života?
Z pohledu diváka, pro kterého jsou zajímavé triky od pohledu, je to dvojité salto z vyšehradské zdi v Praze, která měří 5,5 metrů. Skočil jsem to v roce 2015. Double layout je dvojité salto vzad v poloze ležmo. Dělal jsem to na 3 pokusy, při posledním jsem si zranil levé koleno. Podstoupil jsem plastickou operaci vazu, odstranění části menisku a musel jsem si dát na rok od skákání pauzu, což bylo pro mě opravdu těžké. Řekl bych, že tohle byla opravdu šílenost a nedoporučoval bych ji někomu zkoušet.
Další šíleností, kterou jsem dělal, je dvojité salto nad kamarádem, který dělal normální salto. Toto jsem ještě u nikoho neviděl, takže jsme byli snad první, kdo tento trik udělal.
Co ti freerunning dodává?
Když můžu skákat, dodává mi to pocit volnosti, cítím se jako Ninja. Ze začátku jsem se během učení potýkal s mírným strachem a posunoval jsem vlastní limity. Po té době, co parkour dělám, jsem to ale přestal vnímat. Teď je pro mě freerun a parkour jako scházení schodů, úplně obyčejná věc. Baví mě koukat se na různá skoková videa, má to v sobě kus adrenalinu a vypadá to dobře, nemám pravdu?
Co je u parkouru a freerunningu nejdůležitější a proč?
Za nejdůležitější považuji mít fyzicky připravené tělo. Parkour nemůže zkoušet každý, který vstane od počítače po zhlédnutí videa. Prvním krokem je připravit své tělo na všechny pohyby, které ho při parkouru čekají. Důležitou součástí je samozřejmě taky psychická síla, ale ta se získává postupně při zvyšování obtížnosti skoků. Člověk může mít psychické bloky a může pociťovat strach, ale věřte mi, když tomu dáte čas, dosáhnete velkých věcí.
Jaké je to být hlavou dolů?
Je to skvělý pocit, který mě naplňuje. Na ani ne sekundu se vám roztočí celý svět, uběhne to hrozně rychle. Proto se spíš soustředím na provedení triku než na vnímaní okamžiku, kdy jsem vzhůru nohama.
Je parkour v Rusku jiný než v ČR?
Řekl bych, že v Rusku je větší počet silnějších lidí na světové úrovni, kteří dělají neskutečné šílenosti. Když jsem se přistěhoval do ČR, mým cílem bylo pozvednout úroveň freerunu a parkouru i tady. 10 let zpátky to bylo slabší, teď už tady máme jedince, u kterých by se dalo říct, že jsou na světové úrovni. Určitě bych zmínil Tomáše Slavíka, Matěje Srovnala, Marka Hartmanna a hlavně mého žáka Ondru Friedricha. Má teprve 15 roků, ale za mě už je nejlepší v ČR. Věřím, že se brzy dostaneme na úroveň Ruska, kde triky, které tady považujeme za hardcore, jsou pro ně hračka. S takovým mentálním nastavením jde vše snadno a rychle.
Jaké jsou tvé cíle do budoucna?
Chci dále předávat své zkušenosti pomocí workshopů, vystoupení a videí, motivovat mladší generace, posouvat celou parkourovou scénu nahoru. Určitě budu dělat i nadále to, co mě baví a dávat do toho vše, co můžu.
A na závěr… Co tvá nová kniha? Co v ní najdeme?
Tím, že chci své zkušenosti předávat dál, tak mě jednoho dne napadlo, že napíšu knihu. Osud tomu tak chtěl a ozvalo se mi vydavatelství, které by chtělo můj příběh vyprávět. Šel jsem do toho a teď v ruce držím svou knihu, která se věnuje parkouru a v podstatě tomu, co jsme si teď tady řekli. Komu bych knihu doporučil? Určitě všem, kteří milují parkour a freerun tak jako já. Můžou si ji přečíst jak děti, tak dospělí, jak začátečníci, tak i pokročilí.
